Deník

1. den

Na letiště vyrážím tradičním rychlíkem před šestou ráno, tak abych na letišti s předstihem. Letadlo do Petrohradu totiž letí po dvanácté. Počasí bohužel opět nevychází, takže naděje, že spatřím rodnou hroudu ze vzduchu je naprosto marná. Jako oběd na palubě dostáváme housku se salámem. Zpestřením letu je ještě ale bouřka při přistání. Turbulence jsou natolik intenzívní, až je ženská část osazenstva komentuje hlasitými výkřiky a jekotem.

Před terminálem chytám první maršrutku, která se namane, a zadáven svým stolitrovým batohem vyjíždím směrem do centra. Chčije a chčije, Moskevský prospekt je zalitý vodou. Širá Rus mě nikdy nevitá slunným počasím. Na konečné se déšť ale aspoň mírní, takže do metra docházím celkem v suchu. Rovnou si dobíjím kartu na MHD, která mi zbyla od posledně. Cestou zpátky se to bude hodit.

Na Ladožském nádraží se nachází slovutná kamera chranenija, kde se zbavuji břemene a můžu vyrazit do víru velkoměsta. Před zimním palácem stojí tanky s děly a fotí se u nich spousta lidí. Kousek vedle v mekáči je taky narváno, turistům z toho asi vytrávilo. Před setměním ještě stíhám procházku po Něvském a už je potřeba zamířit na nádraží.

Vlak Petrohrad – Petrozavodsk už stojí u peronu. Vevnitř je ale temno, tak stojíme na chladném a temném nástupišti asi dvacet minut, než brigáda průvodčích zprovozní soupravu. Za chvíli je všechno OK a tak po jedenácté večer můžeme přesně podle jízdního řádu zvednout kotvy. Jako cizinec budím pozornost, průvodčí mě za chvíli zná jménem (Aby ne, když jsem si u ní jako jediný koupil lístek do železniční loterie) a s ostatními pasažéry diskutujeme až do jedné ráno. Do 3 ráno pak nemůžu usnout, protože je mi hrozné vedro. Horní lůžko už příště nechci, tyhle experimenty na vlastním těle mi byl čert dlužen. Ještě že na cestu zpět jsem si koupil normálně dolní.

 

2. den

Slunce mě budí už před šestou. Venku je lehká ranní mlha. Všude okolo samé lesy. Stačím akorát spáchat ranní hygienu a vypít čaj. Před sedmou dojíždíme do Petrozavodsku. Na nádraží mě i přesto, že je takhle brzo a sobota, čeká kámoš Jurij u něhož budu bydlet. Cestou trolejbusem mi rovnou oznamuje, že se chystá s partou na výlet. Mám tak asi deset minut na to se rozhodnout, jestli jedu taky.

U Jury doma se vyskytuje ještě spolubydlící Katre ze sousední Estonie, která se mi ještě před odjezdem snaží vnutit nějaké podezřelé estonské národní jídlo, připomínající mouku smíchanou s musli. Zachraňuje mě až příjezd Aliny, která pro potřeby výletu zajistila Hyundai Solaris svého manžela.

Katre, Jura a Zuzana

Katre, Jura a Zuzana

Odjezd probíhá ve spěchu, neboť vozy A i B se zbytkem Jurových kámošů jsou již na cestě k finským hranicím, kam máme namířeno. Cestou ještě nabíráme Zuzanu z Ostravy, která zde působí jako učitelka angličtiny. V tomhle mezinárodním složení vyrážíme z města ven. Cílem je Ruskeala, bývalý lom, kde se dříve těžilo kamení pro výstavbu Petrohradu. Je to pouhých cca 300 kilometrů daleko. Cestou se snažím neusnout, abych z toho výletu taky něco měl.

DSCF9251 DSCF9250

Ruskeala

Ruskeala

DSCF9267

Ruskeala je něco jako lunapark, i za pitomou procházku kolem jezera chtějí peníze. Jsou tu natažené lana, po kterých se dá svézt na kladce. Vše za pouhou tisícovku, přesto se na to stojí fronta. Kdyby to bylo za pětikilo tak neváhám. Jeden z Jurových kámošů se nakonec nechá zlákat na jakousi obdobu bunjee jumpingu, kde se skáče z útesu na laně ukotveném mezi dvěma břehy. Po něm se tam vrhla i jeho manželka a oba to kupodivu přežili. Akorát jim dopředu neřekli, že po tom laně se budou muset vyškrábat zase zpátky nahoru. Nakonec jsme skončili u lodiček. Bylo to právě včas neboť začalo pršet a tak jsme si živel lépe užili, hladina vody v loďce utěšeně stoupala a pronájem jsme měli ještě na hodinu dopředu.

„Utopíme Němce“. Začal jásat Andrej, povoláním asi 50 letý náčelník karelského folklórního souboru, bývalý voják. Vytáhnul jsem totiž goretexovou bundu německé armády, kterou jsem koupil lacino ve výprodeji. Nechtěl jsem to moc komentovat, jen jsem řekl něco ve smyslu, že ho stáhnu s sebou.

Jak vylezeme z lodí, tak se opět vyjasňuje. Popojíždíme pár desítek kilometrů a u jedné zátoky Ladožského jezer rozbíjíme tábor k večeři. Podobný nápad mělo už asi víc lidí před námi, takže dřeva na vatru nět. Nakonec plundrujeme ohořelé zbytky z vedlejšího ohniště. Dneska jsem přitom za příživníka, jelikož jsem ráno nestihl nakoupit a nemám nic do banku. Parků na opékání je ale dost a zapíjíme to Andrejovým vínem z plastového kelímku. Cesta zpět je opět dlouhá, přijíždíme až v noci a já vyčerpán padám na gauč.

Na Ladoze

Na Ladoze

DSCF9307

3. den

Probouzím se až v poledne, což ale nikoho nevzrušuje, protože v Rusku se před dvanáctou nikdy nic důležitého neděje. Včera jsem ani nestačil vybalit kontraband, který jsem přivezl – několik litrů našeho piva. Jura září nadšením a lednička praská ve švech.

Dnes Zuzana a její kámoši z jazykovky jdou na výlet, tak se hodláme přifařit k nim. V centru města se seznamuji s dalšími kamarády Jury a zachvilku doráží i banda cizinců ze všech možných zemí. Nejvíce je tady kupodivu Italů, zajímavé.

Rozhrkaným autobusem se řítíme ven z města. V nějaké vesnici bereme útokem obchod, kde mají údajně mít skvělé pirožky, což prodavačka potvrzuje, v neděli ale nepečou, takže smůla. Ještě, že mám alespoň suchary, které jsou na severu znamenitou pochoutkou.

DSCF9343_panorama

Míříme na místo zvané Čertova židle, což je skála vypadající jako by tam seděl nějaký obr. Na konci vesnice je cedule, že po lese pobíhá medvěd. Strašení turistů je zde opravdu všelidovou zábavou. Noříme se do hloubi lesa a po asi dvou kilometrech vylezeme na místě. Kromě díry ve skále je tu i šikovná louka s výhledem na Oněgo, kterou okupuje několik stanů.

Nad Oněžským jezerem

Nad Oněžským jezerem

DSCF9322

Tradiční žranici završujeme různými společenskými hrami, jejichž podstatu nelze slovy dost dobře popsat. Parta se postupně trhá, až nakonec z cizinců zůstávám jen já a Zuzana. Ještě asi hodinku hrajeme frisbee a pak nabíráme směr zpátky na autobus. Z centra Petrozavodsku jdeme pěšky se zastávkou v marketu, kde kupujeme mimo jiné ruské pivo. Večer pak provádíme degustaci a porovnání české a ruské produkce.

4. den

Dnes je pracovní den, což se mě naštěstí netýká. O program mám taky postaráno, čeká mě prohlídka města, kterým mě provede Nasťa. Ta patří k místní couchsurfové komunitě. Sraz máme na Leninově ulici, která je hlavní tepnou Petrozavodsku. Existuje plán přejmenovat ji na Oněžský prospekt, za dvacet let od pádu komunismu se k tomu ale nikdo neodvážil.

Procházíme centrem přes karelské muzeum a další zajímavosti směrem k jezeru. V přístavu zjišťuji, že výlet na ostrov Kiži si asi nechám ujít, protože dát za to 3 tisíce rublů je celkem drahota. Podél jezera pokračujeme směrem k lepší čtvrti, kde jsou elitní činžáky a pár lepších hotelů. Nasťa dneska večer zvedá kotvy a mizí na pár let do Finska a tak probíráme spíš tohle než nějaké místní specifika. Přesto jsem se ale dozvěděl spoustu zajímavých drbů. Prohlídku končíme obědem v místním obchodním centru, které je obrovské jako ostatně všechno v Rusku.

V podvečer bloumám zpátky do bytu. V parku mám štěstí, jdu kolem jakéhosi rybáře, který zrovna řešil zamotanou udici. Zašmodrchaný vlasec je pro mě celkem hračka, za chvilku jsem ten chuchvalec rozpletl a na oplátku jsem vyzvěděl, že se tady loví obyčejně okoun a bílá ryba. Chlápek to moc neřeší, má tam splávek s žížalou a čeká, co se chytne. Zpráva o okounech mě celkem povzbuzuje a na bytě beru spinning s twisterama, uvidíme co je na tom pravdy.

Na jezeře je pár slibných míst ale za hodinu nemám ani nejmenší náznak okouní aktivity. Přitom to jsou žrouti, co se pověsí na první třpytku, která projede okolo. Na bílou rybu s sebou žádné vybavení nemám, takže znovu smůla. Jdu na byt a večer opět provádíme srovnávací test piv. Kolem půlnoci se zjevuje Katre s tím, že si jen pro něco jde. Na to, že tady bydlí se tu zjevuje tak obden.

5. den

Ráno, tedy spíš dopoledne, se s Jurou vydáváme do autoservisu. Kromě kreslení bůhvíčeho v CADu má totiž vedlejší byznys. Vlastní pár ojetin, které pronajímá různým existencím. Jedna z nich včera volala, že se z pod kapoty linou divné zvuky. Do servisu jedeme trolejbusem za 10 rublů. Dotyčný řidič se prý trochu opozdí, takže couráme po okolí a z nudy lezeme na tank, památník druhé světové.

Auto mezitím zajíždí do opravny a my čekáme na ortel, který nad ním mechanik vyřkne. Nakonec je jasné, že katalyzátor už toho měl dost a zabalil to. Chlápek ještě vypočítal, kolik by stála výměna, ale hned navrhuje, že ho prostě vyndají a hotovo, jakýpak s tím sakypaky. Takhle to bude o dost levnější. Na tuhle variantu taky přistupujeme.

Zpátky jedeme taxíkem. Další program je už v mojí režii. Udělám si pěško-rybářskou vycházku kolem Oněžského jezera. Autobusem opět mířím z města ven. Háček je v tom, že zastávku, kterou jsem si vyhlédl na plánku autobusů, projíždíme. Asi byla na znamení. Většina zastávek není označená a hlášení se tu taky nevede. V další vesnici se už ale zastavuje normálně. Platím řidiči 20 rublů a uháním dolů k jezeru. Zdejší vesnice trochu připomínají Podkarpatskou Rus, hliněné cesty a satelity na chalupách.

Oněžské jezero

Oněžské jezero

Moje prvotní podezření se ukazuje jako oprávněné. Z rybařiny nic nebude. Břeh je totiž velmi mělký. V místech kam dohodím s twisterem je voda sotva po kolena. Každá rozumná ryba se musí držet minimálně kilometr od břehu, bez člunu jsem tady nahranej. Jako trek to ale není špatné, po kamenech doskáču asi 8 km až k městu, kde je pláž s toboganem. Je samozřejmě prázdná, jelikož počasí je na bundu. Za pláží se přes různé valy a překážky vlámu do jednoho z opuštěných přístavů. Zkouším ještě rybářské štěstí, protože tady je hloubka a vůbec, ryby mají taková zapadlá místa rády. Úspěch se ale nekoná a to ani, když přezbrojím na marmyšku s žížalou, což je defacto originální ruská nástraha.

 

Na mobilu si podle leteckých snímků hledám cestu dál, jelikož se mi nechce ty dva kilometry zpátky přes pláž. Nakonec se z přístaviště vymotám v pohodě, musím přeskočit jen jeden menší potok. Stojím ale na opačné straně města takže čekám na první autobus do centra a valím domů. Večer máme na bytě menší párty, kupuju pivo.

6. den

Dnes mi opět program plánuje někdo jiný. Alina, se kterou jsme byli v Ruskeala, nás pozvala na prohlídku karelského kulturního centra. To bude ale až odpoledne, do té doby hodlám pokračovat ve svých trapných pokusech o rybaření. Vytipoval jsem si místo v ústí řeky Lososinky, která se vlévá do jezera na území města. Cesta od silnice ale připomíná spíš džungli, prodírám se křovinami porostlým údolím, jako bych ani nebyl v stotisícové metropoli. Hlasitý šum z divoké řeky dává úplně zapomenout na blízkost města. Idylka ale končí po párstech metrech, kdy se opět vynořím u rušné silnice. Samotné ústí je opět v nějakém přístavu, což by nevadilo, aspoň tu není mělko. Ryby tu ale asi taky nejsou nebo už fakt nevím co dělám blbě. Celou dobu jsem se tam nudil. Teď už chápu, proč si ve filmu Svéráz národního rybolovu s sebou na rybářskou výpravu brali šestnáct krabic vodky.

Ještě že už se musím balit. Sraz máme ve 3 u věcného ohně. Naproti je ústav, kde se zkoumá karelský folklór. Odtud musíme Alinu vysvobodit z práce, což se nám vzhledem k početní převaze daří. Znovu nasedáme do auta a řítíme se do Prjaži, kde se nachází ono centrum karelské kultury. Prjaža je taková větší vesnice s klasickou sovětskou zástavbou i typickými dřevěnými domky.

Kulturní centrum

Kulturní centrum

DSCF9253

Kulturní centrum s muzeem leží v dřevěné budově uprostřed obce. Díky Alininým kontaktům máme zařízenou exkluzivní prohlídku muzea i s ochutnávkou tradičního pečiva, karelských kalitek. V muzeu mě asi nejvíc zaujme preparovaná hlava obří štiky, kterou vytáhli z místního jezera. Prohlídku končíme debatou o vlcích, kteří se tu přemnožili a požírají domácí skot a psy. Na lidi prý zatím nedošlo, jen v zimě občas lezou do vchodů u bytovek. Jinak je tu ale krásně.

Do Petrozavodsku se vracíme k večeru a rovnou jdeme s Jurou a Zuzkou do hospody přečkat čas do večera, na kdy je domluven bowling v baru na půdě. Ten je doopravdy až v nejvyšším patře. První hru zázrakem vyhrávám, ve druhé hodině si to ale vykompenzuji a jsem poslední. Kolem půlnoci se parta rozprchá a do naší čtvrti jdeme jen ve třech, ostatní jedou taxíkem. Ti dva pitomci dostávají cestou nápad zkontrolovat ochranu místního muzea a oblézají jeho stěny ve snaze spočítat kamery. O kousek dál se ještě zakecáváme s dvojicí cyklistů a až potom konečně dorážíme na byt.

7. den

Dneska mě čeká cykloden, včera jsme totiž s Jurou vymámili kolo, které měl delší dobu půjčené jeho známý. Na první pohled celkem normální horské kolo, neměl jsem ale čas si bicykl zkontrolovat, což byla chyba. Zjistil jsem totiž, že na zadním kole je taková osma až drhne o brzdy. Brzdu musím odpojit, jinak se nehnu. Těch pár kopců dám jen s přední nebo je prostě sejdu.

Přes město se mi jede dobře, nikdo mě neohrožuje, jen na křižovatkách na to nemám kuráž a radši chodím přes přechod. Za městem na lesní silnici už to je idylka, skoro jako u nás. Na desátém kilometru se ale začínají zezadu ozývat divné zvuky, vypadá to na náboj, ložiska už asi nebudou úplně kulatá. Chvílemi se kolo úplně zasekne a já jedu smykem, což mě nutí k zamyšlení. Původní plán, objet celé Logmozero a vrátit se do Petrozavodsku po hlavní silnici z Šujy díky tomu padá. Představa, že s sebou potáhnu zaseklé kolo, mě neplní optimismem, tak to ruším a jedu zpět.

Ruské kolo

Ruské kolo

Neujedu ani dva kilometry a kolo se blokuje definitivně, naštěstí ale stačí uvolnit rychloupínák, trochu to pomlátit a zase se točí, Do města tak můžu dojet. Radši ale jen pomalu, kdykoliv se to může zaseknout znovu a stejně mám jen jednu brzdu, která moc nebrzdí. Abych si vynahradil zkažený výlet tak aspoň jezdím křížem krážem po lesních stezkách v okolí Oněžského jezera. Do města dojíždím večer úplně v pohodě, zadní kolo se ale zase trochu cuká. Zítra si asi nechám zajít chuť.

8. den

Poslední den v Petrozavodsku a hned zrána prší, co se dá dělat. Oblékám goretex, pohory a hurá ven. Busem jedu k nádraží a pěšky za město. Kolem lyžařského centra klesám do údolí, dnes mám v plánu trek někam dál do lesů, proti proudu Lososinky. Řeka připomíná Labe u nás v Podkrkonoší, ne moc široká, s čistou vodou a pstruhy i tady určitě už všechny pochytali a sežrali.

DSCF9344.jpg DSCF9364.jpgDSCF9349_panorama DSCF9362_panorama

Prší a počasí je jak v listopadu, což mi vyhovuje. Docela lituji, že sem jdu až poslední den, tohle courání po lesích mě fakt baví. Jdu pořád po stezkách kolem řeky a fotím, co se dá. Cestou zpátky v lese najednou narážím na podivně kvalitní asfaltku, na jednom sloupu visí cedule, že se tu nesmí chodit, protože je to závodní okruh. Mohlo mě napadnout, že ty prudké svahy a ostré zatáčky nebudou pro normální auta. Naštěstí ale zrovna žádný závodník nejede, takže v klidu sestupuji zpět do lesa.

Večer máme na bytě megapárty tak se ještě stavuji v sigmě pro zásoby proviantu a večer balím batoh na cestu zpět. Na párty všichni přichází o hodinu později, zase si to ale vynahrazují tím, že u nás sedí až do čtyř ráno.

9. den

Vstávání nic moc, naspal jsem jen 4 hodiny. Naštěstí mě Jura hodí na nádraží autem. Loučíme se a domlouváme se na tom, že se sejdeme v Londýně, pokud to zrovna vyjde a budeme tam ve stejnou dobu.

Můj vlak na trati Murmansk-Anapa přijíždí kolem desáté. Tentokrát mám za spolucestující pěknou mladou kočku, se kterou skoro celých sedm hodin do Petrohradu prokecáme, Z kontextu mě občas vyvede to, jak se občas pokřižuje, naštěstí to nedělá kvůli tomu, co říkám ale proto, že jedeme kolem kostela, holt věřící.

V Petrohradě se ubytovávám v hostelu na Vosstaniya. Je to celý jeden činžák přestavěný na hostel. Vevnitř je všechno moderní, sprchy a záchody taky supr. Na pokojích je akorát klasický hostelový bordel jako všude. Skvělý je, že do skříňky nacpu i můj batoh.

Měděný jezdec

Měděný jezdec

Večer vyrážím ven. Metro je hned vedle hostelu. U Něvy chytám západ slunce a dělám pár fotek. Stíhám taky projít Petropavlovskou pevnost před uzavřením. Za Aurorou potkávám nějakou zrzku, která hledá metro, tak jí milerád doprovázím až na Pl. Lenina, kam jsem stejně chtěl. Nakonec s ní ještě jdu na večeři do Burger Kingu, na hostel už ale musím sám.

10. den

Vstávám kolem dvanácté. Snídám kebab u metra Moskovskie vorota a jdu do muzea Maket Rossii, kde mají modely různých částí Ruska vč. pohyblivých modelů vlaků, aut a lodí. Okolo chodí zřízenci s tyčemi a šťouchají, do těch modelů, které přestaly poslouchat. Všude okolo jsou pak laserové mříže, takže stačí natáhnout prst k modelu a už řve alarm.

Odpoledne trávím v centru. Jdu se podívat na bohoslužbu v Kazaňském chrámu a pak se toulám až do večera po Něvském prospektu.

11. den

Ráno v sedm vyrážím na metro a na letiště. Trochu se zamotávám na Moskevském a nemůžu najít zastávku MHD a ani se mi nedaří doptat. Nakonec jsem ale tam, kde jsem chtěl být, akorát fronta na mikrobusy vypadá tak na hodinu. Radši jdu o kus dál, na nevím proč opovrhovaný bus. Zaplatím sice i za batoh ale na letišti jsem za chvíli. Následují běžné procedury a za dvě hodiny už sedím v letadle směr Praha, kde po dvou hodinách letu bez problémů dosedáme…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>